Sexualita znamená mozkový program pro sexuální chování

Sexualita znamená mozkový program pro sexuální chování

Sexualita znamená mozkový program pro sexuální chování. Čím více se sexuální chování řídí tímto programem, tím více je preferováno. Všichni máme v mozku nějakou sexualitu – pacient, lékař, president, papež – prostě všichni. Jaká ta sexualita je, zda typická nebo netypická, to nemá nic společného s charakterem jejího nositele. Její vyšetřování je proto z celé psycho(pato)logie nejblíže neurologii. Neurologii se sexodiagnostika také blíží tím, co vysuzuje. Jsou to konkrétní behaviorální vzorce, jež sexualita žádá od partnera/ky a jež žádá provádět vůči ní/němu. V mozku jsou moduly, které to řídí. Při dvoření jsou ve hře jiné moduly ( třeba ženina cudnost) než při erotice v ústraní (třeba opak cudnosti : genital display). Moduly jsou vrozené. Ano, i cudnost má evoluční původ. Moduly jsou vzájemně spřažené, tj. jeden pomáhá aktivovat druhý. Fungují tedy pohromadě, tvoří jeden modulární systém. Ten systém může být alterován pokud jde o obsah (deviace „A“ např. fetišismus, masochismus), může být porušena souhra jednotlivých normálních modulů ( deviace „B“, např. exhibicionismus, tušerství) nebo může kus toho systému chybět (anomálie „C“, psychosexuální „infantilismus“). Hlavní proud myšlení v psychologii a v tzv. malé psychiatrii toto není schopen pojmout do své doktriny. Jeho vysvětlovací pojmy jsou nemodulární (např. empatie). Sexodiagnostika a na ni navazující náhledová terapie naproti tomu berou výpovědi o pacientových pocitech jako subjektivní projev těch motivačních (modulárních) pochodů. Ty si člověk nemůže přímo uvědomit, ale ony při tom jsou určujícími silami jeho života, jeho anamnézy, jsou jeho „osudem“. Jimi člověk nevědomky sám přispívá k utváření svých zážitků a k jejich zpracování selektivní pamětí. Proto pravý náhled (poznání sebe sama) je náhledem na tuto modulární podstatu vlastních zážitků. Člověk se začíná poznávat až svými zážitky. Typickému sexuálně modulárnímu systému vycházejí společenské normy naší kultury maximálně vstříc (např. taneční lekce v dospívání) , a proto normální člověk vpluje do těch norem bez větších nápadností, aniž by porozuměl své modulární podstatě. ( My si neuvědomujeme pudové předpoklady své morálky.) Naproti tomu člověku s netypickou sexualitou ty normy (taneční) nepomáhají dostatečně v seberealizaci a on se někdy i dostává do střetu s nimi. . Deviant slyší od ostatních, co na ně eroticky působí, a začíná si uvědomovat odlišný účinek téhož na sebe sama. K neproblémovému vplutí do norem společenského života deviant většinou potřebuje sexuologa, který by mu pomohl vysvětlit zdroj jeho problému ze zvláštností jeho sexuálně modulárního systému a pomohl mu najít seberealizaci v mezích zákona, která je u většiny deviantů možná. Tím pomáhajícím sexuologem tvořícím náhled ovšem může být jen sexuolog řídící se nastíněnou teorií. Nemůže jím být „sexuolog“ , který je v zajetí hlavního proudu psycho(pato)logického myšlení, který je tedy v zajetí osobnostního (nemodulárního) paradigmatu a nesystémového pojetí sexuality jako pouhé gentality a jako „pudu po orgasmu“. Není divu, že v tradiční psycho(pato)logii jsou sexuální deviace tak trochu cizím tělesem. To proto, že deviace si vynucují modulární myšlení. Jsou tedy v psycho(pato)logii roznětkou konceptuální revoluce, která zasáhne i další oblasti tzv. malé psychiatrie. Mohutným spojencem v této revoluci je mladá disciplína evoluční psychologie.. Kurt Freund a Jaroslav Matlafousek, kteří kladli základy zde zmiňované motivační (modulární) teorie už v 50. letech 20. století, byli vlastně prvními evolučními psychology.

PhDr. Aleš Kolářský CSc.
Narozen 1932, vzděláním psycholog, specializován na sexodiagnostiku, kterou založil.
Behaviorální sexuologii se věnuje půl století, objevuje biologický původ dvoření a pudové předpoklady morálky.